na Blog.cz

Dobrý den, pane Oplatku, 

nepřeji si, abyste zasílal na mou e-mailovou adresu již žádné další e-maily, které mou osobu obtěžují (to znamená už žádné e-maily od Vaší osoby).

Důrazně Vás žádám, abyste mou osobu již přestal obtěžovat a uvědomil si, že jsem jiného náboženského vyznání než Vy a začal to respektovat.

Upozorňuji Vás, že porušujete zákon o ochraně osobních údajů, protože Vaše spamy rozesíláte bez skryté kopie.

V případě, že se to bude opakovat, obrátím se na Úřad pro ochranu osobních údajů.

Máte pravdu v tom, že máte právo šířit náboženské a politické názory, ale pouze takovou formou, která neporušuje jiné zákony, vyhlášky a předpisy platné v České republice.

Doufám, že mou osobu již nikdy nebudete kontaktovat.

Jaroslav D. Ptáček

P.S.: Doufám, že je Vám teď již jasné, že nyní každý další e-mail, který pošlete na mou adresu, bude splňovat definici nevyžádané pošty neboli spamu. V případě, že mou osobu nepřestanete obtěžovat, upozorňuji Vás, že tento e-mail zveřejním formou otevřeného dopisu. 

Web pana Oplatka: http://oplatek.webpark.cz/

Každá kultura měla k lidem, kteří se věnovali čarodějnictví, jiné postoje. Někde čaroděje (čarodějnice) či šamany (šamanky) uctívali, jinde je pronásledovali. Katolická církev proti nim vedla nesmiřitelný boj, kterému padlo za oběť mnoho lidí. K poslednímu upálení čarodějnice mělo v zemích českých dojít v okrese Tábor v obci Jistebnice. Žena obviněná z čarodějnictví měla být přikována k pranýři pro výstrahu ostatním, kdo by se chtěli věnovat čarodějnictví. Tato žena měla však na rozdíl od svých "kolegyň" velké štěstí. V poslední chvíli totiž přijel do Jistebnice posel z Vídně, který oznámil, že Marie Terezie zrušila inkvizici.

Slovem čarodějnice se dnes neoznačují jen ženy, jež se věnují čarování ve smyslu iluzionismu, či ženy, které provozují magické praktiky. Takto se dnes označují i některé bylinkářky, kořenářky, vykladačky snů a karet, numeroložky a podobně. Toto slovo mělo v minulosti však ještě jeden důležitý význam. Označovalo totiž zjevení žen "z jiného světa", chcete-li ze světa duchovního.

Snad nejčastější legendou, která se váže k hradům v naší republice, je legenda o bílé paní, jež se zjevuje na hradech či jejich zříceninách. Může to být na hradbách, nad hradem či zříceninou nebo přímo v komnatách, případně v podzemních prostorách. V okrese Tábor se prý bílá paní zjevovala například v Bechyni, Borotíně či Šelmberku.

Bílá paní v Bechyni

Zámek v Bechyni byl založen na místě staršího přemyslovského hradiště v roce 1268 Přemyslem Otakarem II. Původně se však nejednalo o zámek, ale hrad. Na zámku se podle legendy zjevovala bílá paní v době mládí Petra Voka. Podle této legendy malého Petra navštěvovala bíle oděná paní, která ho přenášela z místnosti do místnosti, ale pak ho vždy bez známky nějakého úrazu vrátila jeho chůvě, kterou nabádala, aby dítě pilně hlídala. Po večerech prý často bílá paní navštěvovala služky a sedávala s nimi u stolu, ale nic neříkala. Za tmy pak chodila po místnostech a svítila si svíčkou na cestu. Služebnictvo si od plamene její svíce připalovalo své svíce.

Nechme však legendu legendou a podívejme se na skutečnost, která minimálně část legendy vyvrací. Petr Vok se totiž narodil 1. října 1539 v Českém Krumlově a zemřel 6. listopadu 1611 v Třeboni. Na jeho rakvi je však uvedeno jako datum smrti 5. 11. 1611. Své dětství trávil na zámku v Jindřichově Hradci. V roce 1545 se vrací zpět do rodného Českého Krumlova ke své matce. Bechyňské panství koupil, když mu bylo třicet let, až v roce 1569 za 23 750 kop českých grošů. Kolem roku 1579 začal panství přestavovat na renesanční sídlo a 14. února 1580 se tam oženil s Kateřinou z Ludanic. V době, kdy měl podle legendy trávit své dětství v Bechyni, patřilo bechyňské panství rodu Švamberků (od roku 1530). Možná však, že byla legenda uměle vytvořena pro určitou ochranu panství, stejně jako se dnes vytvářejí různé politické a zpravodajské fikce. Jelikož legenda o bílé paní koluje i na zámku v Českém Krumlově, kde se Petr Vok narodil, je možné, že byla do Bechyně přenesena právě odtud.

Bílá paní na Borotíně 

Další legenda o bílé paní se váže k zřícenině hradu Borotín, které se dnes říká Starý zámek. První zmínky o tomto hradu pocházejí z roku 1356, kdy ho vlastnil Vítek z Borotína, jenž patřil k větvi jihočeského rodu Vítkovců. V některých pramenech je uváděn Vítek jako ten, kdo hrad založil. O tom však pravděpodobně neexistují žádné písemné zmínky.

I na Borotíně se prý zjevoval přízrak bíle oděné ženy, která se procházela po hradě či levitovala ve vzduchu nad hradem. Bílá paní je podle legendy poměrně mladá a může se jednat o zjevení některého ženského potomka pánů z Borotína. Okolo hradu se traduje příběh o nešťastné lásce, který najdeme i v mnoha dalších legendách. Narodila se zde prý dívka, jež byla velice krásná a inteligentní. Ta se zamilovala do prostého mládence, což se pochopitelně nezamlouvalo jejímu otci, který pro svou dceru našel jiného ženicha. Dívka k tomu mládenci nic necítila. Musela si ho však vzít za manžela, aby splnila otcovo přání. V době svatby však byla nešťastná dívka v jiném stavu s mládencem, kterého skutečně milovala. Když se to dozvěděl její manžel, prý ji zavraždil. Probodl ji nožem.

Borotínská legenda v divadle?

Za zmínku stojí i to, že rakouský spisovatel a dramatik Franz Grillparzer (15. ledna 1721 - 21. ledna 1872) napsal ve svých pětadvaceti letech tragédii s názvem Pramáti. Tato hra byla poprvé uvedena ve vídeňském Státním divadle 31. ledna 1817. Dílo, které se hrálo v rakouských a německých divadlech téměř půl století, se dočkalo i českého překladu - Pramáti aneb poslední z rodu Borotínů. Jedná se o rýmovanou romantickou tragédii, ve které vystupuje postava bílé paní a která se odehrává většinou v noci. Některé scény doprovází bouře a vítr. Historikové se však domnívají, že Grillparzer nikdy na Borotíně nebyl a děj svého díla jen zasadil na tento hrad. Jestli byl autor skutečně inspirován borotínskou legendou nebo jestli tato legenda byla inspirována tímto dílem, se patrně nikdy nedozvíme.

Fenomén bílé paní

Některé zdroje se zmiňují o tom, že legenda o bílé paní je jen záležitostí rodu Rožmberků, což není pravda, protože podobné legendy mají například i Švamberkové, Berkové z Dubé, páni z Lipé, Žerotínové a další. Není také pravda, že se jedná jen o přízrak jihočeský, neboť tuto legendu nacházíme nejen na dalších místech Čech, ale i na Moravě, v Polsku, v Německu a ve Francii. Podle některých teorií se k nám dostala právě z Francie, kde bílá paní symbolizuje pramáti některých starých rodů, kterým se zjevuje a tímto způsobem je ochraňuje. Fenoménu "bílá paní" se věnoval i profesor a historik August Sedláček (1843 - 1926). Ten se domnívá, že legenda se k nám dostala z germánské mytologie a je odvozena od mýtické bytosti, která se zjevovala a dohlížela na hospodářství. Těžko se však dnes již dopátráme, kde a kdy tato poměrně často přenášená legenda vznikla.

Jaroslav D. Ptáček

(Vyšlo v Týdeníku Táborsko, Milevské noviny, Písecké postřehy a Strakonicko 21. ledna 2010) 

Jihočeské týdeníky najdete na adrese www.jihocesketydeniky.cz